Varování: NECHECHTEJTE SE PŘÍLIŠ, ŠKODÍ TO ZDRAVÍ! MOHLI BYSTE KUPŘÍKLADU SPADNOUT ZE ŽIDLE A NARAZIT SI KOSTRČ; UŽ MNOHO LIDÍ S TÍMHLE MARODÍ.

O Čípkové Růžence

Byl jeden král, co odjel na dva roky do zahraničí na stáž. Učil se tam vládnout. No to víte, moji milí, i králové jsou jen hloupí úředníci co si musejí neustále doplňovat vzdělání! On ten pan král nemohl mít s paní královnou dlouho děti, a tak ona po jeho odjezdu často pořádala zámecké slavnosti; zkoušela na nich přijít do jiného stavu. Co měla taky dělat jiného když děti ze zkumavky tehdy ještě nebyly, že. A ejhle - povedlo se! Nežli se král vrátil, narodila se mu líbezná dceruška jménem Růženka. A protože si nikdo nebyl jistý, který z rytířů či dvořanů je vlastně otcem, začalo se jí říkat "mejdanová směska". Ujalo se to a princezna tak dostala příjmení Směsková. Ale to by tu nesměly být sudičky! Objevily se jednoho rána nad kolébkou a jak je paní královna - vracející se z dalšího flámu - zmerčila, vyprskla okamžitě smíchy: -No vy teda vypadáte! Takové jste vypasené, a rovnou všecky... Vám by se mělo říkat ne sudičky, ale hned sudy!- Ty tři ženštiny se uraženě otočily a jako že odejdou. Královna je ale zavolala zpět, a že tedy to tak nemyslela a ať jen pokojně pronesou věštbu; dá jim za to prý recept na bodovou dietu.

-Přeji ti, milá Růženko- pravila zlomyslně ta první -abys měla potíže se zažíváním a tak ti museli denně dávat čípky. Proto budeš Čípková Růženka!- Druhá pravila něco, čím by první věštbu trochu změkčila: -Anebo budeš místo toho pít čaj, ale jen šípkový, a tak budeš Šípková Růženka.- -A jakmile ti začne puberta a dostaneš menstruaci, upadneš do hlubokého bezvědomí, tak hlubokého jako po řádném prásku háčkem a budeš chrnět celých 100 let. Probudit tě může až bezdomovec, který půjde náhodou kolem a vlepí ti na tvářičku svojí špinavou a zarostlou hubou řádnou pusu, která bude cítit kořalou- zachechtala se třetí a všechny koukaly rychle zmizet, protože namíchnutá královna na ně vzala pometlo.

Chudák král, když to všechno uviděl, jen pokýval hlavou. Pak vzal provaz a odešel do lesa aby se oběsil. Vystoupil na špalek, smyčku kolem krku a už už by seskočil, nejít kolem babka kořenářka. -I králi, pročpak by ses věšel?- ona na něj. -Uvažuj! Ty jsi potomka už dlouho chtěl, a přitom víš že sám na to nestačíš. A umělé oplodnění? To dnes přijde sakra draho... Tak hle, máš cos´ chtěl, a nic tě to nestálo!- Milý král se podrbal na hlavě. -Inu, musím uznat, že máš pravdu. Ale co ta věštba? No však my to se svým majestátem už nějak okecáme.- Chystal se slézt ze špalku, když tu se mu svezla noha...a už se houpal! Milá babka nelenila a pověsila se mu za nohy. To aby měl to trápení rychleji za sebou. Pak odešla na zámek, kde ohlásila co se stalo. Tam jí vrchní písař pravil: -Oj babko, tuze špatná zpráva! Kdo teď bude vládnout? A co ty, nevzala bys to? Jsi kořenářka pravda. Ale protože máš vedlejší příjem z živnosti, tak ti zkrátíme o něco důchod. To víš, na to je předpis...- A to neměl věru říkat! Babka se nasrala. -A to abyste věděli, já vám ukážu! Jen počkejte, až si dojdu do chaloupky pro berle, to něco zažijete! Zmaluju vám hřbety dofialova!- Tak zahromovala a zlostně odcupitala.

Růženka rostla a rostla, ale jaksi se jí opožďovala puberta, ne a ne dostat první menstruaci. Jinak to byla ale holka jako lusk, i po klucích se dívala, ale... Až, konečně na své šestnácté narozeniny jí bylo už od rána nějak šoufl. A protože ji na to máma včas připravila, věděla Růženka o co půjde a dala si hned do nohaviček vložku. A namoutě, odpoledne už ji měla od krve. Ale v tu ránu se zatmělo, a ona i celý zámek se pohroužili do hlubokého spánku, asi tak hlubokého jako po dvojité dávce morfia nebo cracku.

Až po mnoha letech zabloudil do těch končin zarostlý a nemytý bezdomovec, který si řekl že tam v zámku něco ukradne, když tak všichni pěkně spějí. Procházel komnaty jednu po druhé okolo spících dvořanů, nandával do pytle prsteny, zlacené poháry, drahé kamení a ostatní tyhle srandičky - až uslyšel z jedné místnosti vzrušené hekání. Otevře dveře - a tumáš čerte kropáč, on tam jakýsi princ ve sváteční zbroji klátí milou princeznu, která o ničem z toho neví. -Co tu děláš?- diví se otrapa a není si jist, zdali už stačil po včerejšku dosti vystřízlivět. Nemohl se zanic na světě upamatovat, co to s ní princ vlastně dělá. Ale ten se nedal vyrušovat a pěkně dokončil tu fušku až do výstřiku. Pak slezl z té sladké šestnáctky, představil se a říká: -No to víš, když už teď nemám vysvobodit princeznu já, ale ty, chodím ji sem alespoň těch 100 let mrdat. No ale jak vidím, tak jsi tady a teda ji polib ať to máme z krku a pohádka může skončit.- Bezdomovec princeznu zase pěkně oblékl, vlepil jí pořádného hudlana (po kterém se ještě celý týden myla!), potom se Růženka vzbudila a s ní i celé království. Jak jinak, než že se pak slavila honosná svatba která se brzy zvrtla v hromadné orgie!

A jestli neumřeli, mrdají tam dodnes.

Dlouhý, Široký a Bystrozraký

Bylo nebylo - ale jistě, to víte že bylo! Jinak bysme si o tom taky nemohli povídat... No prostě v jednom království, co nemělo krále ale jen královnu-samoživitelku, co se starala o jediného syna. Ten mladík byl už od malička rozmazlený, no né tolik jako ostatní princové...ale mnohem víc, neboť mu chyběla pevná otcovská ruka. A tak jenom vždycky zavolal na mámu, že něco chce - no a ta už se mohla přetrhnout, aby mu to obstarala. Měl už plné skříně drahých šatů, tři cadillacy a jednoho lincolna, o zimní zahradě s vytápěným bazénem ani nemluvě. Jenže pořád jako by mu něco chybělo... Ale ani sám nevěděl pořádně co; takový už je holt úděl rozmazlených jedináčků co vyrůstají navíc v blahobytu.

Chuděra královna si často posteskla: -Jářku, škoda že nemám chlapa! Ten už by mému synovi dovedl poručit, aby se trochu uskrovnil! Anebo, kdyby mi na něj alespoň platil nějaké ty alimenty! Takhle je státní pokladna neustále prázdná a já nevím, kde pořád na ty rozmary svého syna brát... Třebas jen ty účty za mobil, to je samý mezikrálovský hovor. A ty sazby!-

Nuž jakápak pomoc, princ nakonec jakžtakž dospěl a začalo mu být divné, proč celou tu dobu nesměl vystoupit do věže vedle zámku. -Copak tam asi přede mnou skrývají?- vrtalo mu hlavou a škemral tak dlouho, dokud klíčník nepovolil a do věže ho nezavedl. Pravda; kvůli historické přesnosti je nutno uvést, že mu princ jemně pohrozil hladomornou...no ale to z hlediska naší pohádky není už tak důležité. Hlavní je, co tam mladý princ spatřil - a to, nastojte, mu vyrazilo dech. Jen si představte, že jeho zemřelý otec zde shromáždil obrazy napůl svlečených princezen, které svého času dostal do postele. A to v životní velikosti! Princ, pochopitelně ještě panic, ohromeně a s nepředstíraným zaujetím (viditelným i na jeho pojednou napnutých kalhotách) procházel galerií a zkoumal ženská těla ze všech možných úhlů. Teď už chápal, cože to před ním ohleduplná paní máti tolik let zatajovala. A byl z toho celý vyjevený - toťseví, pornografie tehdy ještě neexistovala a jak vypadají děvčata pod šatami, to se dosud jen dohadoval. Jen takto se stalo, že prince pouhý pohled na jedno zúplna odhalené prso velmi krásné, až uhrančivé ženy, zcela ochromilo... Když se zase vzpamatoval, vzkřikl na celý zámek: -Jen tu jedinou chci, ale musí mi ukázat i své druhé ňadro, pak si ji vezmu za ženu!-

Jak vidíme, ani v takové nervózní chvíli nezapomněl onen dobře vychovaný princ na etiketu a hovořil spisovně.

Po následném hysterickém záchvatu svojí královské mámy - jež nakonec ale uznala, že ženitby je mu třeba jako soli - se začal balit na cestu. Nenapadlo jej sice, že dotyčná má už po těch 30 letech, kdy se vyspala s jeho papínkem, už vrásek jako stará vrba a taky kila jí přibývala tempem 1 rok = 1 kg nadváhy, ale beztak! Rozmluvte mladému klukovi erotickou horečku, dokud nic ze života tam venku nepoznal na vlastní kůži.

Konečně byl stříbrný cadillac naložen jídlem, tvrdými valutami, primerosy a vším ostatním co může takový mladík ve světě potřebovat. A tak se vyrazilo na cestu!

Ani ne pár kilometrů odsud uviděl princ-řidič stát u krajnice podivnou trojici chlápků. Jeden vytáhlý tak, že mu ani hlava nebyla vidět, druhý zase kulaťoučký coby soudek a třetí podle všeho nevidomý, co ztratil někde slepeckou hůlku. I když jeho černé brýle vypadaly jako ty na svařování; tak byly tlusté. I zastavil u nich a tázal se zdali stopují a chtějí svézt. -Vás dva vezmu beze všeho, ale ten- ukázal na nejtlustšího -ten musí počkat na kamión co jede pár minut za mnou. Ale povězte, co vy jste vlastně zač?- -No co bychom byli!- odvětil ten vytáhlý odkudsi z mraků. -Jak vypadáme, tací i jsme. A můžeme ti být co platní, princi, my totiž víme kam máš namířeno a co tam chceš.- -Ale jak to, diví se princ. -Vždyť Královská Tisková Kancelář (KTK) nedala ještě ani nic na vědomost (to pro případ, že by milý následník trůnu dostal v sousedním království košem a ze svatby sešlo), ba ani odposlech by v královských komnatách po poslední prohlídce dvorního komořího už neměl žádný být. Všechny štěnice - a bylo jich požehnaně! - byly objeveny a spláchnuty do záchodu. Tak jak se to tedy pocestní mohli dozvědět? -No to je jednoduché, odpověděl ten s černými brýlemi. Když si je sundám, vidím na míle daleko a třebaže jsem nic neslyšel, naučil jsem se za ty roky už i odezírat a to ve 12 jazycích. Proto vím, o čem jsi s mámou mluvil... Jinak ale této schopnosti používám k účelům špionáže; černý král z půlnočního království mi svého času zaplatil majlant za kopii plánů na výrobu atomové bomby. Ve volných chvílích pak jenom tak šmíruju holky, koupající se u rybníka...- svěřil se. -A já- pravil tlustý, -se s oblibou nechávám pozvat na posvícení či jinou hostinu. Vyžeru jim to všechno až do dna, až nakonec spolykám i pekáče a pokud včas neuteče, taky kuchaře. Protože mě ale všude v okolí znají, jdu nyní na vandr a hledám někde stálou práci coby degustátor. No a ten, -kývl směrem k čahounovi, -ten je vyhlášeným zlodějem. Jakmile něco ukradne, řádsky natáhne krok aby ho nechytili! Zatím vždycky utekl. My ho bereme s sebou, aby nám opatřil cestou něco k jídlu a nějaké ty peníze na nocleh.- -Vy jste mi ale povedený trojlístek, -pochvaloval si princ. -No dobrá, snad bych vás mohl potřebovat... Ale jak jsem řekl, Široký musí počkat na ten kamión. Vy dva nasedněte.-

Po pár dnech dojeli na zámek, kde měla údajně bydlet ona hezká princezna. Nyní však stará škeble, naštěstí si zrovna léčila bolavé klouby v lázních. No tak aby princ s doprovodem nevážili cestu jen tak nadarmo, král navrhl aby si zatím zajeli osvobodit její dceru. Byla, jak tvrdil, stejně krásná jako máti zamlada a navíc ještě i svobodná. Potíž byla jen v tom, že ji unesl a v zajetí na svém hradě v temných hvozdech držel zlý kouzelník. Přihodilo se to tak, že princezna se - jako každý večer - šla vykoupat do zámeckého bazénu v zahradě. Inu, do vany se kvůli těm svým objemným ňadrům už od puberty nevešla, tak co zbývalo než bazén. -Ty její cecany už popletly hlavu kdekomu,- chápavě pokyvoval šedivou hlavou král. -I takovému černokněžníkovi; není divu, že ji chtěl mít jen pro sebe a tak si ji jednoduše vyčíhal a unesl. Dám ti na cestu s sebou celé vojsko,- sliboval král. -Já sám se ale na takovou výpravu už necítím, to víš, berou mě nějak plotýnky a potom - musím nějak využít nepřítomnosti své manželky a pozval jsem si už do zámku pár běhen z podhradí. Ty mi ho za pár zlaťáků vyhulí a jak rády po tom nedávném hladomoru i polykají! No jako chlap mě jistě chápeš!- Pric byl takový jelimánek, že nevěděl o čem král mluví; ale aby to na něm nebylo poznat, horlivě přikyvoval.

Výprava se tedy vydala na cestu. Když dorazili tam, kde podle topografické mapy mělo být sídlo dotyčného černokněžníka, našli tam jen hluboký rybník. Museli tedy nejdříve počkat, až dorazí kamión se Širokým, který vzápětí všechnu vodu vypil. Byl po cestě notně žíznivý! Na samém dně se objevila velká ponorka a z ní zuřivě vykoukl zlý čaroděj. Měl fousy dlouhé na dva metry a zuřivě mával kouzelnickou hůlkou. Hrozil přitom, že je všechny promění v rosničky a budou už navěky muset předpovídat v televizi počasí. Ale než bys řekl švec, Dlouhý k němu přikročil, hůlku mu vzal a fousy milému čaroději obtočil kolem lodního šroubu. Pak zase rychle odběhl pryč a černokněžník zjistil, že bez nářadí, nutného k výkonu čarodějné živnosti, zůstal vůči princi bezmocný. Začal škemrat o milost a výměnou za ni prozradil, že princeznu dal nedávno výměnou za tuhle ponorku a dva lístky na fotbal. -Chtěla pořád jen zlato, šperky, drahé kamení...a já si mohl ruce ukouzlit! To tohle podvodní plavidlo, to je jiná! Nevříská, neomdlívá ani nehrozí že se půjde utopit když nedostane co chce. Já si tak klidně plaval a potápěl se, než jste přišli! Za princeznu jsem dostal volňásky na celou fotbalovou sezónu, to je, co?- Z jeho řeči vyrozuměli, že dotyčná se nachází až kdesi v dalekém zahraničí, ale černokněžník sám nevěděl kde přesně. Byla tedy řada na Bystrozrakém, aby použil svého umu a rozhlédl se do dáli. Sundal tedy brýle (které mu přitom kdosi ještě rozšlápl) a vejral a vejral. Snášel se už pomalu soumrak, když oznámil kterým směrem princeznu spatřil. Když se divili, na co tak dlouho koukal, řekl, že princezna je správná kočka a že na hradě kde nyní je, mrdá na potkání s kdekým, i služebnictvo a pacholci od koní jsou už celí utahaní a mají toho dost. On to všechno podrobně sledoval, aby mohl podat co nejpřesnější zprávu o tom, co princezna právě dělá...

Vydali se tedy na další cestu a po mnoha útrapách zakončili svoji pouť na dohled od hradu. Odsud princ megafonem zavolal cizímu králi: -Vydej mi ihned tu mladou žábu, sic jinak ti tu z toho udělám kůlničku na dříví! A za pár století se sem budou jezdit dívat turisti a říkat tvýmu hradu zřícenina !!!- Milý král měl plné kalhoty a vystrašeně obhlížel ohromné vojsko, co na něj pojednou přitáhlo. Věděl, že sexem zcela zdecimovaná posádka hrad neubrání a řekl si, že za tohle mu jedna - byť jakkoliv miloučká - kundička nestojí a poslal tedy princeznu šupem ven. Ta si uraženě natáhla kytlici a překračujíc zmožené stráže, vyšla před hrad. Tady vyslechla princovo koktání ve smyslu: -Dovoluji si vás požádat o vaši urozenou kundu, ehm...tedy, ruku...- odkašlal si a celý zčervenal. Princ ji příliš nezaujal, těšilo ji sice že má dalšího nápadníka, avšak příliš nestála o to vdát se. To už se raději spustila s nějakým komorníkem, byť na jedinou noc. A proto přemýšlela, jak by se ze vzniklé situace co nejlépe vykroutila; až ji napadlo milého prince přivést do jedné chaloupky v podhradí. Bydlela tam panímáma se třemi dcerami, jedna macatější než druhá; prsa měly všechny jako balóny a jejich máma tomu spolku prsatek kralovala. V takové společnosti náš milý princ zapomněl na všechno na světě, i proč do té dálky vůbec jezdil. Princezna se potichu vytratila za svými početnými milenci a on, jestli si vůbec na něco mezi těma všema cecanama vzpomněl, bylo to určitě jen to aby se napil občas z krajáče teplého mléka, čerstvě nadojeného!

A jestli neumřel, tak si tam užívá dodnes...a princezna jakbysmet.

O červené Karkulce

Tak o koho se vlastně jednalo? Karkulka byla panenka jako z cukru, líčka červená jak to ostatně už její jméno napovídalo. Zlé jazyky sice tvrdí, že tu přezdívku si vysloužila tím, jak jí od chlastu zčervenal frňák...no ale to víte že se toho napovídá! Karkulka byla naproti tomu příliš nezkušená, neznalá světa - a tak ji máma vypravila za babičkou bydlící v hlubokém černém lese. To aby ten svět trochu poznala. Nevěděla ale, že v hlubokém lese sídlí starý vlk, samým čekáním na ni už celý šedivý a vypelichaný.

Vlk potkal myslivce a najednou nevěděl, co má dělat dál. Jen tam tak na rozcestí stáli proti sobě a vlk se drbal na hlavě, nemoha si vzpomenout. To ta skleróza. A nakonec se oba zase rozešli. Až po notné chvíli vlka napadlo, že měl milého myslivce sežrat...ale na to už bylo pozdě. -No nešť,- pomyslel si lesní brach, -snad jsem pohádku kvůli tomuhle nezkazil. Vždyť ještě zbývá ta stará, snad mě stačí zasytit i když maso bude mít už tuhé. Přišel tedy do chaloupky, kde našel bábrle masturbovat násadou od koštěte. Nerozpakoval se, otevřel hubu dokořán a milou babičku spolkl naráz. Pak si zmoženě lehl do postele, ale nežli si stačil dát odpoledního šlofíka - už klepe Karkulka na vrátka. No ta má ale mladé nohy, pomyslí si vlk. A to ostatní jistě taky... Oblízl se v předtuše křehkého, chutného masíčka. Pozval děvče dál a čekal na jeho zvědavé otázky; inu jak už to v téhle pohádce bývá zvykem.

Opravdu netrvalo dlouho a Karkulka se projevila coby zvědavá holka: -Babičko, proč máš tak veliké uši?- -To abych tě lépe slyšela, když přicházíš!- -A babičko, proč máš tak veliké oči?- -To abych tě lépe viděla, až se přede mnou budeš svlíkat!- -A babičko, proč máš tak velikou hubu...?- -To abych... Hergot, teď se máš přece zeptat na můj jazyk- - -a já ti odpovím: To abych ti ji líp vylízal...no ale přeskočme to a raději se podívej semhle!- Vlk odhrnul přikrývku a ukázal Karkulce nahoněného ocasa. Ta vyjekla překvapením, ale rychle se vzpamatovala a pokračovala dále: -Babičko, proč máš tak velikého...- -No přece proto, abych tě s ním pěkně vymrdal,- pravil vlk nedočkavě a skočil na to mladé děvče. Jenže zapomněl, že Karkulka je panna a tudíž se mu s jeho velikostí nepodařilo se do ní dostat. Museli proto počkat na myslivce, který ho měl menšího a blánu jí s ním prorazil... Ale ani vlk nepřišel potom zkrátka, po myslivci vymrdal Karkulku i on, pak znovu myslivec...a tak pořád, dokud oba nepadli vysílením. Chytrá Karkulka se pak sebrala, oblékla si šaty a v klidu snědla jídlo z košíku a zapila vínem. Pak se vypravila na zpáteční cestu k domovu, bohatší o zkušenosti co se jí dozajista budou ještě hodit...

O Popelce

Žily byly dvě sestry. Jedna nafoukaná, že měli co dělat aby jim neulétla jako balón, ta druhá skromná. První mohla dělat jen jemné dívčí práce - jako háčkovat, plést a koukat se z okna po budoucím ženichovi, kdežto pro druhou měla macecha připraveno kydání hnoje, štípání dříví, vyvážení senkrůvně a rovněž vyplňování daňového přiznání. A ještě k tomu jí musela umývat nohy !!! Zatímco první krmila čokoládovýni bonbóny, na tu druhou zůstalo jen bouchnutí prázdným pytlíkem. Tak to byla Popelka. Milá dívka tohoto jména vlastnila jen jedny šaty - a navíc ještě ze second handu. Když vyšla na náves, musela si nasadit navíc plynovou masku, to aby ani náhodou o ní nějaký mládenec nezavadil pohledem. Zato její nevlastní sestra chodila vždy co nejmoderněji oblečená, momentálně ve stylu punk-rock; na hlavě zelený kokrhel, v nose náušnici, ňadra plná piercingů a v uších...no alespoň ty dvě díry. Minisukně tak vysoko až jí byla vidět čárka a když sedala na prkýnko, ani si je nemusela vyhrnovat. Ale přes všechny ústrky se i na Popelku usmálo štěstí.

Ve 3 oříškách pak dostala onačejší šaty, rovnou od Versaceho! Měla štěstí, že pak natrefila na prince... Princ, ostatně, nehleděl příliš dívkám do obličeje, byl totiž střevíčkovým fetišistou a měl doma na zámku celou sbírku dámské obuvi. Jeho vyvolená tedy kliďánko mohla být i umouněná od vší té špíny z nutných domácích prací, jako přebírání hrachu a máku, stačilo aby měla jemnou, malou nožku a celého jej pobláznila!

Zasáhl jej šíp Amorův, tehdy na plese potkal neznámou, jejíž střevíček mu zůstal v ruce jako suvenýr poté, když jí s láskou zlíbal celé nožky. Když mu pak o půlnoci utekla, roztouženě hladil a celé dny masturboval s jedinou památkou na ni, zatímco jeho dvořané hledali majitelku krásných, drobných nožek. Pak jej napadlo, že by to mohl vzít jako záminku k tomu, aby popustil uzdu svojí vášni; jezdil tedy princ spolu s dvořany po celém království a chutě si užíval s nožkami svých poddaných děvčat. A když se konečně dopracoval až k Popelce, bylo mu docela líto že už je konec.

Ale královské slovo platí, no ne?

O hloupém Honzovi

Žili, byli - máma se synem, hloupým Honzou jinak žákem zvláštní školy v obci S. A jak už to bývá, milý Honza se jen povaloval na peci a ne a ne jít do světa. Až toho měla máma dost! -Jene, Jeníku, ty kluku špatná. Slez už konečně dolů a běž někam zabít draka a vysvobodit princeznu! Kdo tě má pořád živit! A taky bys měl už přestat onanovat, nebo mi z toho zblbneš. Máš už přece roky, tak dělej něco!-

Ale s třicetiletým Honzou to nepohnulo a chrněl dál za pecí. Máma tedy napekla koláčů, co se do velikého rance vešlo a pak nechala pec pár dní vychladnout. Že bylo zrovna před jarem, dny ještě chladné, tak se Honza sice neochotně, ale přece svezl dolů. Hodil si ranec na záda a vydal se na cestu. Jen mu jejich spádová obec zmizela z dohledu, kde se vzal, tu se vzal - stojí před ním dědeček. -Švarný junáku, nemáš něco k jídlu? Už týden jsem nejedl!- pravil ten vetchý kmet, pokukujíc mlsně po ranci, který Honza sotva nesl jak byl plný koláčů. Ten se zamyslel, ale pak vytáhl dvě krabičky primerosů a podal dědečkovi se slovy: -K jídlu nic, dědo, ale dám ti tuhle to. Šoustni si, to ti zažene hlad. Já beztak nevím jak se to nasazuje.-

-Ó ty šlechetný jinochu,- poklepal starý Honzu po ramenou, -věděl jsem že máš dobré srdce! Víš, já nejsem obyčejný dědek, ale ten z pohádky a za to ti dám taky něco.- Vytáhl dvě tuby prášků a podal mu je. -To je extáze? Anebo perník? Ještě jsem si nikdy nezkusil prásknout!- pomrkával překvapeně chasník. -Ale kdež! Na co ty hned nemyslíš! Když si vezmeš jednu tabletku z té první tuby, tak ti ocas stoupne a ztvrdne, žes´ to neviděl! A můžeš pak jebat celou noc, on to vydrží. Až budeš mít dost, spolkni tabletu z té druhé, a zas ti klesne...- Pak se rozloučili. Honza došel k řece. Byla pěkně široká a kol dokola žádný most. No což, povídá si mladík, abych vyzkoušel ty zázračné prášky! Polkl jednu tabletku a ejhle! Ocas mu rázem povyrostl na dobrého půl metru, takže se podobal policejnímu obušku po zákroku na Czech-Tecu. (Nejen tak velikej, ale taky tak špinavej.) Radostně zatleskal a nasypal si do huby celou tubu. A nastojte - ocas mu rostl a rostl... Až byl táááákovýýýýhle! Honza měl co dělat, aby si ho nahonil, to byl pak ještě větší. Jenže právě to náš Honza potřeboval! Vzal za něj, a jako sportovec při skoku o tyči se rozběhl, zapíchl orgán vprostřed řeky - a přehoupl se přes vodu na druhý břeh. Leč ouha, vypadla mu při tom ta druhá tuba! Po chvíli marného hledání, a když mu ocas změkl, si jej jednoduše přehodil přes rameno a kráčel dál.

Netrvalo dlouho a dorazil do království, které bylo potaženo černým flórem. -Co se stalo?- nahlédl do jedné chalupy a tázal se sličné venkovanky, kterážto právě "dojila" svého manžela. Ta však, majíc zrovna úd v puse, nemohla odpovědět a tak manžel řekl místo ní: -Inu, to máš tak Honzo. Je tu princezna, co by se ráda vdala. Ale žádný nápadník u ní ještě neuspěl, má totiž natolik pevnou panenskou blánu, že nikdo není vstavu ji prorazit.- Honza zajásal. -Toť úkol přímo pro mě,- ukázal na svoje břemeno a nechal si popsat cestu do zámku. Tam jej uvítal starý, utrápený král. -Nebudeš to mít lehké, mladíku. To jednou přijelo i celé národní fotbalové mužstvo, v rámci přípravy na mistrovství světa. Všech jedenáct, kapitán a náhradník ba i s trenérem, všichni se vystřídali - a vidíš, pořád nic! No držím ti palce, nejčko se to snad povede tobě.- A král uvedl Honzu do dceřiných pokojů. -Nemějte obavy, pane králi. Jen mi dejte k ruce, či spíše k ocasu dva zbrojnoše a já už si poradím.- Tak se i stalo. Zbrojnoši namasírovali jeho ocas a potom... Princezna Hašašmrnda ho již očekávala, na svém loži s baldachýnem. Krásná, boubelatá a dosud muže nepoznavší, chvěla se celá touhou a nedočkavostí. Vzali to všichni s dlouhým rozběhem a práááásk! Ozvala se rána jak z děla, princezna slabě vykřikla - a bylo po jejím panenství. Když už ho měla uvnitř, tak ji zrovna ošukal a to víte, že se jí to líbilo.

A za pár dní se slavila velká svatba.

Jo a víte, co po ní milá princezna porodila? Nevíte? No přece ty dva zbrojnoše! Oni se chlapci jednoduše zapomněli pustit...!

O Zlatovlásce

Žil, byl - v jednom království za sedmero horami, sedmero řekami a sedmero dálnicemi - král, co měl sluhu. Na tom by nebylo nic zvláštního, to mají i dnešní monarchové, zazobanci jedni(!), kdyby ten sluha, Jiřík se jmenoval, nerozuměl výborně řeči zvířat. Kdysi se říkalo, že uždibl z kousku zázračné pečínky, co nesl milému králi ke svačině a tak této zázračné schopnosti nabyl; ale my už víme že to bylo docela jinak! Tehdy ta pečínka vůbec zázračná nebyla a pan král byl převelice zklamán, když se nedozvěděl co si povídá klisna v říji na dvoře s hřebcem - a tak poslal alespoň sluhu do večerního kursu cizích jazyků, a tam se Jiřík konečně naučil něco dle vědeckých metod. To se mu pak hodilo, když do královy ložnice vletěli jednou navečer dva malí ptáčci a tahali se o něco, co přitáhlo královu pozornost natolik, že slezl z královny a přitom mu i ta koruna spadla. Přivolal svého sluhu a zeptal se, co si ti dva ptáčci povídali. -Inu, každý chtěl jakýsi vlas, prý dočista zlatý, z hlavy nějaké panny Zlatovlásky...- Král si odkašlal. -Ale kuš, Jiříku, že tě huba nebolí! Víme přece, že opravdová panna v našem království už dávno není a kdyby přece jen byla - sám se postarám aby už dlouho nezůstala!- Sluha, uculujíc se, pravil: -I to se přece jen tak říká... Ostatně: Ta dotyčná není zdejší, ale ze sousedního království, alespoň tak jsem těm ptáčkům rozuměl. A prý je velmi krásná... Ta když si vezme bikiny a jde plavat, dvořanům na pláži prý praskají poklopce.- Král se zamyslel. -Krásná, povídáš? I já bych už dočista býval zapomněl, co to slovo znamená když se tak dívám na svoji starou !!! A tak podívej. Když mi ji přivedeš sem, abych se s ní oženil, dám ti ne půlku ale hned celé království a sám hned po rozvodu a nové svatbě odjedu někam na Kanáry, kde v poklidu užiju své svatební cesty. Tak už sedlej koně a dej se na cestu!-

Jiřík jel a jel, křížem krážem a někdy jen rovnou za nosem; inu to víte, automapy ještě nebyly a na letadlo mu král nedal peníze... Až narazil na úl, co stál v plamenech. Kolem létaly včely, zoufale bzučely a jedna doletí až takhle přímo k němu. Že jí rozuměl, tak oheň uhasil výměnou za slib, že i včely mu pomohou když bude třeba.

Nakonec dojel až k jezeru, vprostřed kterého stála hora a na ní zámek. Už věděl, že v tom zámku bydlí ona princezna a tak žádal dva rybáře, co se hádali na břehu, o převoz. -Teď sice nemáme čas, ale jestli bys nás rozsoudil, tak ti pomůžeme. Jde o to, že jsme společně chytili tuhle velkou rybu a nemůžeme se domluvit, jak se o ni podělíme...- Ukázal mu řádného, dvoumetrového sumce. -Půjč mi ji, chci se podívat zblízka,- pravil filuta Jiřík. A šup, rychle rybu vzal a hodil zpátky do jezera; ještě než uplavala, slíbila svému zachránci pomoc tak jako včely. -Nuž, nejčko už nemáte o co byste se hádali. Takhle je ryba rozdělená nejlíp.- Jeden z rybářů se poškrábal za uchem. -Kakraholte! A že jsi nás tak pěkně rozsoudil, my tě tam opravdu dovezeme. Ale dej si pozor! Královna je pěkně mazaná, má celkem 12 dcer a každou s jiným, no to dá rozum že se nebude šanovat když má muže ochlastu, co sedí pořád jen v hospodě a o ni zájem nemá! A na panování kašle taky, takže o všem rozhoduje beztak ona sama. Už před časem dala vyhlásit, že provdá Zlatovlásku za toho, kdo splní tři úkoly. Jenže nikdo neví jaké to jsou - splnit se je dosud nikomu nepodařilo a každého z nápadníků čekala proto popravčí sekera...- Druhý rybář souhlasně přikyvoval a ještě dodal: -No my proto ani nebudeme čekat, až se vrátíš ke zpáteční cestě; beztak tam přijdeš o hlavu, tak co bysme ztráceli čas!-

Po té milé odpovědi přirazila loďka ke břehu. Jiřík došel ke královně a hned dostal první úkol: -Vidíš tu velikou louku za zámkem? Moje dcery tam včera skotačily a jak měly v kapsářích primerosy, tak je všechny poztrácely! Je ti jasné, jaké je to neštěstí - tady jinou antikoncepci nemáme a chudák holky musely večer prcat úplně bez ochrany, aby to ďas spral! Tak běž a koukej je všechny sesbírat, dřív než si některá užene fakana.- I šel milý chasník na louku a zavolal hned včely. Myslel, jak si pěkně ve stínu pod břízami schrupne - ale to byl vedle! Včely prohlásily, že to není jejich job, aby si zavolal mravence a zase odletěly, doprovázeny hromským sakrováním.

Už svítil měsíc, když konečně Jiřík, záda celá bolavá od toho shýbání, přinesl královně a jejím už netrpělivým dcerám, plnou nůši ochrany. -Ani to počítat nebudu, jenom bych holky zdržovala... Tak jo, uznám ti první úkol za splněný. Ale hned ráno si vezmi plavky a vylov z jezera dva zlaté kroužky. Ale nejde o žádné prsteny, jak to v téhle pohádce bývalo, ale intimní šperky co se uvolnily Zlatovlásce z bradavek při koupání. Nespěchej, máš na to zítra celý den.-

Jiřík chodil po břehu až skoro do oběda, jak se nemohl dovolat svého sumce. Věděl, že tento úkol sám nezvládne, byv neplavec. Spíš by se utopil nežli by něco našel... Ale přece jen se dočkal. Ryba se omluvila, že dnes příliš dlouho spala a vydala se zpět do hlubin; posléze se vrátila už s oběma šperky. Jiřík poděkoval a šel ke královně, od které vyslechl další úkol: -Zítra, hned ráno přijdeš do tohoto sálu, kde budou čekat všechny princezny. Poznáš-li, která z nich je Zlatovláska, můžeš si ji rovnou odvézt s sebou. Pakli ne, čeká tě...- a významným gestem si udělala šmik! pod pasem. -Já myslel že budu o hlavu kratčí...?- vyhrkl Jiřík. -Ale to se mluví jen mezi poddanými, oni rádi přehánějí. Ve skutečnosti ho takovému jen ufiknu a může jít po svých. Inu, humanizace trestů dorazila i k nám.-

Chasník spal špatně; celou noc sebou házel a až k ránu, přiletěla k němu jedna ze včel, pravíc: -Nic se neboj, Jiříku, já osobně ti tu pravou ukážu. Budou mít všechny hlavy zahalené v loketkách, ale vím, že právě Zlatovláska si svou kundu vždycky když vstane, potře slabou vrstvou medu. To aby se jí pysky přilepily přes den k sobě a nemlaskaly před návštěvami! A tak ji snadno poznám.- Jiřík si oddechl a šel do sálu. Vše bylo tak, jak mu včela řekla. Dvanáct mladých holek, sedíce u stolu se zahalenými hlavami a holými zadnicemi, podle kterých ji měl poznat. I dal si poradit a ukázal na tu, kolem které mlsně létala včela. -Správně!- vyhrkla její matka. -A tak se jí alespoň zbavím, doteď jsem ji musela živit!-

Když byli doma, nechal si je oba zavolat král. -I toť! Jaké to hezké děvče! A není dobrá jenom pro postel, když mi dojdou peníze, prostě ji jen ostříhám a u zlatníka za tyhle vlasy dostanu hotový majlant...!- jásal král. -No jen se netěš!- odsekla mu princezna. -Mě se sice nikdo neptal, ale já o takového páprdu nemám zájem! Jen si zůstaň pěkně dál se svojí starou. Vezmu si totiž tadyhle Jiříka. Tomu určitě stojí ocas mnohem líp nežli tobě!- Král zahambeně stál a ani nemukal. Nakonec ale pokýval hlavou a pravil: -Ať je tedy po vašem. Nemám ale, komu bych království a trůn odkázal - no tak je tedy přijměte coby svatební dar, ať už mám konečně jednou od toho panování pokoj a můžu odejít do důchodu!-

I toť se ví, že si mladí nedali dvakrát říkat a brzy se konala svatba, jakou už království dlouho nevidělo... A zazvonil zvonec - no však už to přece znáte, anebo ne...?

O Sněhurce

to bylo ve skutečnosti poněkud jinak. Nešlo tu totiž o chlapíky zakrnělého vzrůstu, spíše se jednalo o jejich mužství. Ona ta Sněhurka nebyla taky bůhvíjaká sexbomba; a jak víme tak právě takové škeble jsou po mrdačce celé divé a potřebují ho tam od rána do večera. A tak co jí zbývalo jiného, jakožto nymfomance, nežli se nakonec uchýlit do hornické kolonie na opačném konci království a dělat celé partě ze šachty hospodyni...? Chlapům nakukala že zlá královna usiluje o její život, a tak ji tam nechali bydlet. Je fakt, že zámek byl plný zrcadel a že její královská macecha se před každým zastavovala se známou otázkou: -Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi kdo je na světě nejkrásnější...?-, ale, což už v pohádkách nebylo, dostalo se jí takovéto odpovědi: -Pochopitelně že ty, královno! Po osmnácti plastických operacích, denodenním liftingu, peelingu či jak se ty zatracené procedury všechny jmenují a pod nánosem půlkilového mejkapu by i z krávy byla pěkná kočka! Jenže - a to ty dobře víš! - ta tvoje píča je tak řádsky roztřískaná, od těch všemožných ocasů králových zbrojnošů, že vypadá jak stoletá! A jemné, úzké kundičce tvojí nevlastní dcery se vůbec nemůže rovnat, ta ji má ještě pořád jako nějaká panna kterou už dávno není, jak sama dobře víš...!- A zrcadlo se pokaždé jízlivě rozchechtalo a nasraná královna je samou zlostí rozbila na cimprcampr. Pak šla hledat štěstí u jiného a takto postupně likvidovala jedno za druhým. U žádného ale nepochodila.

Pro Sněhurku to bylo ale stejně zklamání, když seznala že intelektuál Prófa (vyhodili jej z vysoké a tak skončil na dole) ho má tak malého! Pak ale musela vzít na milost nejen jeho, ale i všechny ostatní co jich bylo. Všech sedm... Ti rovněž velikostí nikterak neoplývali a tak vznikla celá tahle pohádka o 7 trpaslících - i když tělesnou výšku měli tihle mládenci zcela normální! Jen Šmudla a Kejchal nebyli Sněhurce ze začátku sympatičtí; ten první z důvodu zanedbané hygieny a od druhého chytila každou zimu angínu, jak tak pořád roznášel kolem sebe bacily.

Princ Bajaja

Za sedmero horami a sedmero řekami - žila byla, v doškové chaloupce jedna babička, tedy jak by se dnes řeklo, čiperná důchodkyně. Ona to vlastně babička původně ani nebyla, byl to dědeček transvestit co si dal operativně změnit pohlaví... No a tak ta důchodkyně vyšla jednoho krásného dne - lilo jako z konve a padaly kroupy velikosti zápasnické pěsti - na zápraží a hromsky zasakrovala: -Krucinál himlhergot- - -proč já jen musím bydlit tak daleko?? (A to ještě nevěděla, že někteří bydlí i za devaterými horami a řekami!) Kdyby sem alespoň jezdil vlak, mohla jsem si pořídit senior pas na slevu jízdného. A ani žádný pocestný v dohledu, já si budu snad muset nějakého přičarovat.-

Ale to nebylo třeba. Za zátočinou se náhle objevil chasník, kterému už zkraje na zvláštní škole začli říkat Bajaja. To proto, že jediná odpověď, kterou dokázal dát bylo: -ba-ja-ja- a víc už nic. (On tak hloupý ve skutečnosti nebyl, jen vychcaný a chtěl se takto ulít z vojny.) Poslali ho do světa z rodné vísky kde už to s ním nemohli vydržet, snad se tam alespoň naučí latinsky jako svého času Honza, říkali si táta s mámou. Pak mu sice nebude rozumět, ale on zato bude vypadat náramně učeně a to v pohádce platí víc než kdejaké schopnosti v rozvinuté tržní ekonomice. Prostě milý Bajaja hledal teď kam by hlavu složil, a tak ho dědeček transvestit nechal u sebe přespat. Že byl náš jinoch retardovaný, tak si ani nevšimnul že byl několikrát pohlavně zneužit a ráno se vzbudil docela uspokojen. Pak pokračoval v cestě, doprovázen smutně se třepetajícím šátečkem na rozloučenou.

Nakonec, když prošoupal alespoň troje adidasky a vyměnil si jednou trenýrky, dorazil Bajaja do království, kde bylo hlavní město potažené modrým flórem. -Ale co to je,- divil se, -tak hloupej přece nejsem, abych nevěděl že ten flór má být černej!- I zašel do první hospody, kde natrefil zrovna pana krále nad žejdlíkem medoviny. Zaplatil mu cestovním šekem frťana a král mu za to prozradil jak se věci mají: -Jo, černej! Kde ho mám pořád brát? Ten mi došel, tak holt je ten flór modrej! A proč držíme smutek a i tu medovinu čepujou černou? No to tak, kde se vzal tu se vzal, před měsícem přiletěl velký a strašný drak, sedm hlav to mělo a každá plivala oheň, a že prý si žízeň může uhasit jen krví netknutých panen a hlad jejich masíčkem, nuže, co mi tedy jako panovníkovi zbývalo než abych mu nějaké sehnal; a řeknu ti, dalo to fušku, i tak je mu to málo a vyhrožuje že sežehne celé moje království plamenem jako když vybuchne vodíková puma. Nu což, kdybych měl už alespoň ten protiatomovej kryt hotovej - ale ono ne, zedníci stávkují za vyšší platy a co ti mám ještě povídat. Prostě, jestli se ti podaří draka zabít a zachránit mi tak mou drahou dcerušku, tak dostaneš celé tohle království a půl princezny k tomu, no kruci...teď jsem to asi poplet´, to já vždycky říkal že medovina se nemá s ničím míchat... Už jsem totálně vožralej.- A pan král vzápětí usnul, s hlavou na stole a korunou prozíravě uloženou v tlumoku s erbem. Chasník věděl už beztak dost, a tak se potichu vypařil. Ani ho však nenapadlo, že by měl takový úkol splnit, tak hloupý nebyl aby se hrnul do chomoutu s první která se natrefí. A tak hleděl, jak by se drakovi vyhnul, po cestě všelijak kličkoval a bylo pro něj tedy šokem, když přes veškeré to snažení padl drakovi přímo do rány!

Ten mu zastoupil cestu nedaleko sluje, kde pobýval. Bajaja si pomyslel: Tak a teď udeřila má poslední hodinka!, ale drak se naproti tomu jen zasmál, jak se chasník celý třese a povídá: -Pojď, můj milý, zahrajem si Člověče nezlob se, už mě to samotného nebaví tady jen tak sedět na fleku!- Když se trochu skamarádili, odvážil se Bajaja zeptat jak se to má s těmi děvčaty. I zavedl ho drak dozadu do sluje, kde držel celý houf oněch nezletilých pod zámkem. Bajaja nahlížel přes mříže dovnitř a divil se. -No jen se nediv, tyhlety školačky jsou ještě samá kost a šlacha, nic pro můj vkus,- pravil drak rozmrzele. -Prý ty všechny co jsou starší už nejsou panny, a já ti hochu, mám zálusk právě na ně!- -Ale proč, cožpak mají lepší maso než dospělé ženské?- ujelo chasníkovi. -Ale kdeže,- mávl ocasem jeho hostitel, -to že je chci sežrat, byla jen taková kamufláž abych nahnal lidem strachu. Ve skutečnosti jsem zapřisáhlý vegetarián a uvažuji poslední dobou i o makrobiotické výživě. Podívej!- rozkročil se a ukázal hostovi svých sedm údů. -Páni!- vyhrkl závistivě ten. -Má nejen sedm hlav, ale i sedm... No to když některou mrdá, ta musí slyšet nebeské zvony; jakmile se jeden unaví, hnedle do ní vrazí dalšího. Žádná neodejde neuspokojená.- Drak se ale zamračil: -Jenomže s těmahle si nemůžu ještě nic začít, mají ještě úzké, malé kundičky a spíše bych je roztrhnul nežli odpanil! A tak čekám až trochu povyrostou, dospějí a pak...-

Bajajovi z toho šla hlava kolem. Pak se mu ale v palici rozsvítilo a navrhl drakovi aby šli za králem a na něčem se se ním dohodli. Děvčata, která neutrpěla žádné úhony, vzali s sebou a i pan král nadšeně souhlasil, tedy když počkali až vystřízliví z opice.

A tak pohádka dopadla tak, že onen strašlivý drak si otevřel ve městě nevěstinec, a to coby registrovanou živnost. Bajajovi připadla princezna, ale ten se s ní jen jednou vyspal a už o ní víc nechtěl slyšet. Králi vzkázal po internetu, že se mu beztak příliš nelíbí a to slíbené království? Nechal si předtím udělat audit a ten ukázal, že milý král se tím pitím zadlužil až po uši a království že půjde co nevidět do dražby! A tak mu dal Bajaja sbohem a ve všech dalších pohádkách dělal dál hloupého co neumí říct víc než -Ba-ja-ja-, a to se mu vždycky nejvíc vyplatilo... I zazvonil zvonec, pohádky je konec a hupky šupky do postýlky!

O vodníkovi

Před pradávnými a pradávnými časy, tak dávno že si to ani můj pra-pra-pradědeček nepamatuje, žil byl v jezeře vodník. A že byl vodnického řemesla dbalý, poctivě topil nešťastníky co nechodili do kursů plavání a nebyli nikdy u moře, takže neuměli plavat; lapal jejich dušičky do hrníčků a postupně si tak shromažďoval celou sbírku. To aby měl exponáty na veletrh a taky aby se měl před ostatními vodníky čím chlubit, hodily se mu i na výměnu za nějaké obzvláště cenné kousky, například dušičky biskupů nebo princů.

Ale stejně nejraději topil mladá děvčata, byl to pro něj - toťseví! - přímo požitek, chytit nějakou takovou za prdelku a pěkně pomalu, s citem táhnout ke dnu, kde už čekal na nešťastnici připravený hrníček s pokličkou.

A tak jednou zabloudila k jezeru skutečně i princezna. Tenkrát se ještě nosily sukně dlouhé až na zem, takové řasené. Holce směly být vidět sotva kotníčky, zvláště když byla jedna princeznou; a tak si naše milá vykasala tu svoji zdobenou sukni hodně nahoru, aby mohla vůbec přejít lávku přes potok, vlévající se do jezera. Ale to je jisté, že tenhle vodník nelenil a už ve skrytu za olšemi pozoroval, jak pěkné že to nožky má ta, na kterou měl políčeno! Na pentle se taková zfafrnělá slečinka dá jen těžko chytit, ty jsou dobré leda tak na vesnická děvčata, na tyhle to ještě platí, i když né vždycky... Zato pro tuhle měl připravené Pokémony. Jenže ona se mu vysmála, tohle prý nesbírá - takhle kdyby měl něco z Paříže, nějaké ty voňavky a tak.

Smutný vodník se podrbal za uchem, nic takového v jezeře neměl a tak raději zmizel s dlouhým nosem pod vodou a z topení nebylo ten den vůbec nic!

Čert a Káča

Jednou tak kníže pekelný obchází svoje rajóny a tuhle vidí ležet čerty, táhle dva a tady zas jeden a tam rovnou tři na sobě! Prostě čerti se jen tak povalují po pekle, unavení a vyčerpaní, práce nic, kotle nevaří jak mají protože pod nimi ohně dávno vyhasly... A uprostřed toho všeho narazil překvapený Lucifer na Káču, kterak si tam sedí na podlaze a vesele si ji drandí. -Ty jsi tomu ale dala!- nevycházel Lucifer z údivu. -Ale nejenom tomu! Taky onomu i tamtomu, některý šel i vícekrát; inu, jak měl který výdrž... A dám i tobě, stačí si jen o to říct!- Ale to se pekelník rozezlil. Už dávno se mu totiž nepostavil, celá staletí, už je to tak - Lucifer byl impotent. -I namoutě!- vzkřiknul. -A už zpátky do práce všichni!- -Neračte se hněvat, vaše knížecí milosti, ale myslím že to nepůjde... Jako vyhlášená vesnická nymfomanka, co dokáže utahat v neděli po muzice všechny mužské od 15 do 80 let, tak i vaše podřízené jsem mezitím strhala tak že nejsou k pořádné práci...- -Ihned se musí přihlásit ten z vás, kdo sem onu fúrii přivedl - ať jen ho mohu nabodnout na své vidle !!!- soptil pekelník. Ale toťseví, nikdo ruku nezvedl. A tak řval Lucifer přes celé peklo, až Káče brněly bubínky, tak dlouho až konečně se ozval viník: -Ale to já ne, prosím, vaše knížecí milosti, to ona sama se na mě přilepila!- -Tak mluv, jak to celé bylo...?- chce vědět kníže pekel. -No když ona Káča po svém obvyklém nedělním gruppensexu neměla pořád ještě dost a chlapi už nemohli, vzkřikla nahlas že by teď prcala i se samotným Satanášem - a tak mi nedalo, abych nepřispěchal. Ale to jsem ještě nevěděl, co mě čeká! Chytila mě zezadu kolem krku a  prej, horem pádem utíkej se mnou do pekel! Nechtěla se pustit, celou cestu jsem se snažil ji setřást, a takhle se dostala až k nám,- špital provinilec bázlivě tenounkým hláskem. -I hromsechadry, tak ji zase odnes kdes´ ji vzal!- hřímal pekelník. -Tady už beztak nemáš co dělat,- obrátil se k nymfomance, -a tak mazej ke svým ať tě tady už víc nevidím!-

I chytila se uražená Káča znovu čerta a ten ji odnesl zpátky.

Zatímco byla v pekle, ta vesnická chasa se trochu vzpamatovala a tak mohli všichni zase pokračovat...

Perníková chaloupka

Žil byl, chudý chalupník a měl kupu dětí, jak už to bývá. Mařenu, Bětku, Jarunu, Otíka, Vincka...a kdovíjak se všechny jmenovaly, sám si ani nepamatoval ta jejich jména. A to ještě mu přišlo rozhodnutí soudu o placení alimentů na dvě nemanželské, které měl s mlynářovou dcerou! -Jářku,- povídá takhle po nedělním obědě, který sestával z česnečky a půlky krajíce s podmáslím, -takhle už to nejde dál, jsme úplný sociální případ, musím odvést ty mlynářštiny fakany do lesa a tam je nechat, ať si je vezme dravá zvěř a alespoň od nich bude pokoj.-

Jak řekl, tak udělal. V nejbližším termínu, tedy o víkendu si Jeníčka s Mařenkou vyzvedl a zavedl do hluuubokého, přehluuubokého šumavského hvozdu a sám vzal dráhu pryč. Obě děti chvíli bloumaly po pasece, ale když vysbíraly všechny lesní jahody a Jeníčka přitom píchla do prdele vosa, tož se začaly rozhlížet po tatínkovi: -Fotr, kde seš ???- to zařval Jeníček až se smrky ohýbaly a šišky z nich padaly na zem. Odpovědí však bylo jen lesní ticho. A tak mu nezbylo, než aby se s Mařenkou vydali hledat sami cestu domů. Protože na GPS se ještě nezmohli a busolu chalupník stopil, vydali se jen tak na blind.

Ale brzy padl soumrak a Mařenka povídá bratříčkovi: -Měl bys vylézt na tamten vysoký strom, abys viděl kterým směrem je to světýlko, co nás zavede k perníkové chaloupce; no víš přece jak je to v téhle pohádce. Jeníček - jinak těžký závislák - zavětřil fet a hnedle ožil. Byl ale tlustý a líný, proto se mu nechtělo drápat se na smrk a vymlouval se: -No víš, sestřičko že špatně vidím do dálky a kontaktní čočky jsem si zapomněl ve mlejně. Vylez tam raději sama!- -Kurva fix! Všechno abych dělala já...!- zanadávala si tato, ale na strom vylezla. Jeníček, šibal, jenom kecal a ve skutečnosti viděl dobře, to když se zespodu koukal Mařence pod sukýnku. (Neměla kahotky.) -Aj! Už to vidím! Světlo jako když sousedům minulý pátek hořela stodola,- vyvřískla radostně a sjela vmžiku dolů. Ale ouha! Když došli na místo, uvítala je jaderná elektrárna. -Copak jsme už v Černobylu?- odplivl si Jeníček znechuceně. Když je oba chytila ostraha, dostali alespoň mapu a směr kterým mají dále pokračovat. Jenže to bylo daleko a Mařenka už byla unavená. I rozprostřela na mýtině karimatku, lehla si na ni s roztaženýma nohama a prohlásila směrem k Jeníčkovi: -A dost, dál už nepůjdu, dokud mě řádně nevymrdáš!- I Jeníček nelenil a provedl co měl. Šli dále a po hodině se totéž opakovalo. Nežli došli k chaloupce, udělali tak 8 čísel a Jeníček chudák, už sotva pletl nohama.

Leč nakonec dorazili na paseku, kde se v plné své kráse skvěla - chaloupka celá z perníku! Mařenka jásala, ale jejímu bratrovi se cosi nezdálo. -Podivný to stavební materiál! Co by na to asi řekl krajský hygienik...?- Sáhl oběma rukama oknem dovnitř a vytáhl z chaloupky ježibabu, která právě vyspávala předchozí flám. -Huj babo, kde máš ten perník? Už dva dny jsem si nic nepích´ ! Jestli nedáš fet, zapíchnu já tebe...!

Chudák ježibaba překvapeně koktala, že perník ani háčko už nemá, ale že za krovem zbylo trochu téčka. Což naplat, Jeníček měl absťák a spokojil se proto i s tím. Zatímco čichal k plechovce, baba si ho mlsně prohlížela a sama pro sebe si šeptala: Nu což, vypasený je už pěkně, tyhle geneticky upravené potraviny dělají divy, to není jak dříve abych musila kluka tři měsíce živit, jen aby mu narostlo trochu sádla... Tohoto můžu rovnou posadit na pekáč a šoupnout do pece, jujda! Ale nebylo to tak jednoduché. Zfetovaný Jeníček si sice nechal vklídku pod sebe dát lopatu, ale ježibaba s ním nemohla ani hnout jaká to byla tíha. Volala tedy na Mařenku, aby jí pomohla. Když ta se ale zdráhala, začla ji důchodkyně přemlouvat: -Dej si přece říct, toho validuba my dvě k ničemu nepotřebujeme, podívej! Zažádám o živnost, vezmu úvěr a z mé chaloupky uděláme peep-show a hampejz. Jsi mladičká, postavu máš pružnou a tak bohatí sedláci budou platit a já sedět v pokladně a vybírat. Tenhle cvalda by nás jen vyjídal, takové budižkničemu se nehodí ani za bodyguarda!-

A tak slovo dalo slovo, Mařenka popadla lopatu zprava, baba zleva a milého Jeníčka šoupli do pece a dočista upekly!

Pak udělaly to co si domluvily a měly se tam v perníkové chaloupce s červenou lucernou dobře až...až na ně přišel finančák kvůli neplacení daní a poslal jim to celé do exekuce! Obě se pak tloukly světem se žebráckou holí a musely být vděčné i za skývu suchého chleba.

Z toho plyne poučení, že i když je chlap zdánlivě k ničemu, bez něj nemá ženská žádného zastání a platí to i v pohádce !!!

Robertku z pytle ven!

Jeden statkář měl dva syny, statné jak duby, ale rozumu příliš nepobrali. Toť se ví, oba mentálně retardovaní po otci alkoholikovi. Když je tedy tatík jako dospělé vyzvedl z ústavu sociální péče, aby mu helfnuli na gruntu, napadlo ho že by měli ještě předtím trochu poznat svět. I vypravil nejprve staršího, dal mu hůl přes rameno i ranec plný buchet a nasměroval jej rovnou za nosem.

A tak milý chasník šel a šel, i když daleko nedošel, jen k nejbližší samotě. Nijak ho nezarazilo, že chaloupka stála uprostřed hlubokého lesa a měla muří nohu. Slušně zaklepal a otevřela mu dáma, co měla už přechod úspěšně za sebou ale přitom nepřestala honit parádu: měla silný mejkap, celá ověšená řetězy, v jazyku i pupku piercing, výstřih že by se do něj vešel pár koní i se žebřiňákem a na nohou ocvokované kozačky. Vlasy pochopitelně měla přebarvené; protože bylo úterý, tak namodro. Na uvítanou nečekané návštěvy vycenila umělý chrup a už zvala mladého zajíčka dále. -No ne, ty jsi ale zmalovaná, babo,- ujelo mu. Té to ale nevadilo, vysvětlila návštěvníkovi že se právě vystrojila na technopárty. Ale když po 4 hodinách rozhovoru od něj vyzvěděla, že hledá nějakou službu, nabídla mu aby zůstal u ní. -Podívej, po celý jeden rok mi budeš sloužit v posteli a já se ti odměním tak, že na to do smrti nezapomeneš.-

Slovo dalo slovo a tak zůstal. Jen zpočátku chtěl v posteli hned spát, ale po týdnu už pochopil co se od něj chce a s radostí nově objeveného se ujal svých povinností gigola. Když byl rok u konce, přivedla mu ta nymfomanka osla s ponaučením, že mu má říct: -Oslíčku otřes se- a pak že uvidí.

Chasník se vydal domů a k polednímu se zastavil v hospodě na oběd. Chytrá hospodská z něj brzy vypáčila, jak se věci mají a napadlo ji, že by osla mohla získat. I zavolala své dvě pohledné, ale stále ještě svobodné, dcery aby se k němu měly a tím upoutaly jeho pozornost. Holky to byly rajcovní, samá krev a mlíko, když si před ním obě začaly zvedat sukně a ukazovat ňadra, milý hoch jen vyvaloval oči - přece jen to bylo jiné kafe, nežli s tou ochechulí v chaloupce na muří noze... Hostinská zatím odvedla oslíka do stáje, řekla mu to tajné heslo a pak se už nestačila divit. Osel se třásl a třásl - a z něj pak na zem padaly ne dukáty, jak byste mysleli - ale šprcgumy! Zato různých tvarů, velikostí, barev, některé klasické, jiné japonský design, další se zvířátky nebo s příchutěmi...no prostě, každý pán by si vybral! Vychytralou ženštinu hned napadlo, že si otevře s tímhle sortimentem malý krámek a že to půjde na dračku. Ostatně co zbude, rozeberou si její dcery - beztak už si každá uhnala nemanželské děcko a není třeba mít ještě další, že. A tak pěkně oslíka vyměnila za jiného a nenápadně jej hostovi vrátila. Ten se ještě celý rozrajcovaný odporoučel a spěchal domů.

Tam se mu tatík vysmál, že za celý rok sloužil tak náročnou službu za jednoho vypelichaného osla, který pochopitelně reagoval na -Oslíčku otřes se!- pouze tím, že začal trousit bobky.

I vypravil tedy druhého syna do světa. I on skončil v chaloupce přestárlé nymfomanky a po roce dostal výsluhu; jen s tím rozdílem, že tentokrát místo osla obdržel obyčejný špinavý ubrus. Ale ježibaba jej ujistila, že stačí říct: -Ubrousku prostři se!- a že uvidí, nebude prý litovat. Prosťáček se s tím spokojil, dal ubrus do tlumoku a vydal se zpátky k domovu. K polednímu na něj přišel hlad, a tak skončil zase v té hospodě co jeho bratr. I dal se po obědě s hostinskou do řeči a ta jej přemluvila, ať ubrousek hned vyzkouší. Stalo se a oba nevycházeli z údivu - na ubrousku se ale místo bohaté krmě objevilo něco jiného, a sice - drahý značkový alkohol! Chasník tyhle značky ještě nikdy neviděl, vedle sebe tu stály láhve nejdražších francouzských vín, jamajského rumu, skotské whisky a pochopitelně aj moravské slivovice. Nuž nelenil a jsa povzbuzován hostinskou, kopal do sebe jednoho panáka za druhým, dokud mu hlava nesklesla na stůl. Ani hostinská nelenila, opatrně zpod chrápajícího hosta cenný ubrousek vytáhla a dala tam jiný, skoro stejný. Pak ho nešetrně vzbudila, koštětem popichujíc jej chudáka ožralého vyhnala ven a zabouchla dveře. Chasník se jen tak tak dopotácel do rodného statku a museli počkat do rána, nežli s ním byla vůbec nějaká řeč.

Tatík tentokrát láteřil až se hory zelenaly, jaké že to zplodil dva budižkničemy, nakonec vyčetl i panímámě že toto jistojistě nejsou jeho synové, kdoví s kým že se tenkrát pelešila...! A nedal jinak, než že se sám vydá v jejich stopách, aby vyzvěděl co a jak.

A všechno se samozřejmě opakovalo i potřetí. Jen s tím rozdílem, že ježibaba poněkud ohrnovala nos nad starším ročníkem, přece jen ji dva minulé roky namlsaly na mladé maso, ale nic naplat, musila holt brát co zbylo...! Na závěr služby mu věnovala umělý úd, tedy takzvaného robertka. Pantáta jej otáčel v ruce, co jako že já s tím, vystačil jsem přece vždycky sám s tím svým - ale baba se jen smála a pak mu pošeptala spouštěcí kód: -Robertku, z pytle ven!- Takže mu robertka zabalila a poslala i s ním domů.

Také tatík skončil v hospodě. Nestačil se divit, jak si hospodská se dvěma dcerami pomohla, živnost jí jen kvetla když čepovala hostům to nejlepší pití a večer před odchodem od ní ještě kupovali šprcky na noc. Nu a jak jinak, dali se spolu do řeči a prý že by paní hostinská chtěla ten vzácný kousek vidět! -Inu proč ne,- šelma tatík se zazubil a praví: -Robertku z pytle ven!- Ten se nedal dvakrát pobízet, vyskočil z pytle, rovnou hostinské mezi stehna a jak ji pigloval, tak ji pigloval! Nejdříve si to pěkně užívala, toťseví, ale když to nebralo a nebralo konce a měla ji už celou rozedřenou, začala škemrat o slitování. Ale statkář nepovolil, dokud mu nevrátila zpět osla i s ubrouskem, pak řka: -Robertku dost!- zavřel toho obětavého pomocníka zpátky a ještě týž večer vyzkoušel doma oba tyto dary. Spokojeně si pak zamnul ruce, protože věděl že už do smrti nebude muset nic dělat, pití i mrdání měl zadarmo a na jídlo mu vydělali oba synové, protože byli silní a blbí a tak dřeli na statku od nevidim do nevidim a vůbec si na to nestěžovali...

Tak jak se vám pohádky líbily? Nepřipadaly vám některé příliš krátké, či byste je pozměnili nebo napsali líp...? Nebo znáte nějaké jiné, či máte nápady a nápady? Výborně !!!

MÁM PRO VÁS NÁVRH - STAŇTE SE I VY AUTORY DALŠÍCH POHÁDEK!

Jednoduše mi pošlete e-mailem své příspěvky a já je případně zveřejním. Vyhrazuji si však právo na úpravu, zkrácení či prodloužení příspěvku. Rovněž nebude vyplacen žádný honorář a ani nebudou chráněny autorským právem.

Všechny příspěvky na této stránce je možno kopírovat a šířit dále a to i bez uvedení zdroje. Považuji je za součást lidové kultury a slovesnosti.